Archive for the ‘příroda’ Category

Sahara znamená poušť. Co dodat?

Už sám název vystihuje její podstatu. Arabsky sahara znamená poušť. V tomto případě největší poušť na světě. Je fascinující, okouzlující a krutá. A přece stojí za to ji poznat. Říká se, že člověk, který jednou Saharu navštíví, se navždy stává jejím zajatcem. Chce se znovu a znovu vracet do tohoto nekonečného prostoru. Protože, jak napsal americký spisovatel a znalec strastí, které poušť přináší, Paul Bowles, „absolutno nelze vyčíslit žádnou hodnotou“.

TUAREGOVÉ

Nepřízni saharského podnebí se dokázali dokonale přizpůsobit Tuaregové. Ze zvířat velbloudi. Tuaregové pocházejí ze severoafrického pobřeží a na jih emigrovali v několika vlnách sedmým stoletím počínaje. Velbloudy, kteří tradičně slouží Tuaregům jako dopravní prostředek a v minulosti i dodnes jako nosiči břemen, sem zavedla egyptská dynastie Ptolemaiovců v druhém století př. n. l. Jsou to zvířata obzvlášť dobře přizpůsobená životu na poušti. Mají chundelatou srst, která je chrání před sluncem, dlouhé silné nohy se širokými chodidly jim usnadňují chůzi po nepevném písku a oči jim chrání dlouhé řasy. Jako zásobárna potravy slouží velbloudovi jeden nebo dva hrby. Jednohrbý velbloud se nazývá dromedár, dvouhrbý drabař. Když zvíře hladoví, tuk z hrbu se mu začne vstřebávat do těla a při jeho trávení vzniká tekutina. Proto velbloud dlouho vydrží bez vody. Jakmile se mu však naskytne příležitost, žíznivě pije. Dnes v pouštních karavanách velbloudy většinou nahradily nákladní automobily a z karavan se staly konvoje. Národ Tuaregů je roztroušen mezi Mauretánií, Alžírskem, Libyí, Burkinou Fasso, Čadem, Mali a Nigerem. Většina Tuaregů žije v Mali a Nigeru. Dochází tu k neustálým konfliktům černých obyvatel s „bělochy“, jak říkají Tuaregům, kteří jsou z etnického a kulturního hlediska berberského původu. V poušti se však nepokojům příliš nedaří. Hlavním úkolem všech, bez rozdílu barvy pleti, je přežít. Nejcennější je voda. Ti, co nežijí kočovným způsobem, žijí na okraji pouště v chatrčích z propleteného rákosí. Základem života je přístup ke studni jako zdroji vody, stádečko koz a zahrádka s několika fíkovníky, vinnými keři a datlovými palmami. Ve vesnici bývá i madrasa neboli škola, kde se vyučuje korán. Nepříliš ortodoxně, protože tady, v tvrdých pouštních podmínkách, žije islám přátelsky spolu s pradávnými vírami, jako je například víra v yennum ,zlé duchy, kteří žijí a zjevují se vesničanům na poušti.

KRUTÁ KRÁSA

V pravé poledne, když sluneční paprsky dopadají kolmo na zem, je Sahara nejkrutější. Jako by chtěla potvrdit legendu, že egyptský bůh Slunce Amon-Ra se zrodil právě tady. Uprostřed nedohledného regu – plošiny pokryté zrnitým pískem a poseté černým kamením, poskytne úlevu jen rozvětvená koruna akácie. Pouze tento rostlinný druh spolu s tu a tam roztroušenými křovisky odolává horkému peklu. A to jen díky tomu, že její kořeny sahají ve fantasmagorické změti až do chladnějších a vlhčích vrstev zemské kůry. Zdejší podnebí není suché. Je klasifikováno jako supersuché. Sahara je nejteplejší a nejsušší oblastí na zemi. Navíc tu vanou vysušující větry, proti nimž není obrany – chamsim, samum, shiroko a ghibli. Pomáhá jen šátek přes ústa, tak jako se halí Tuaregové.

ZÁKLADNÍ CHARAKTERISTIKY

Sahara se prostírá napříč celou severní Afrikou v délce 4500 až 5000 kilometrů od západu k východu – od Atlantského oceánu až k Rudému moři a od severu k jihu od Atlasu a Středozemního moře k oblasti savan v Súdánu v délce 1500 až 2000 kilometrů. Zasahuje Egypt (90 procent země), Alžírsko (čtyři pětiny země), Libyi, Mali, Maroko, Mauretánii, Niger, Súdán, Čad, Tunisko a Západní Saharu. Z velké části je tvořena plochou pískovcovou tabulí. Od jihovýchodu k severozápadu se zvedá přes 2500 kilometrů dlouhý Středosaharský práh, prekambrické podloží pokryté vulkanickými horninami, který se dělí na několik pohoří. Ahaggar v jižním Alžírsku se vypíná až do výšky 3002 m n. m. (hora Tahat), Tibesti s nejvyšším vrcholem Sahary Emi Koussi (3415 m n. m.), poněkud nižší je Tassili n´Ajjer, Air (ve středním Nigeru, nejvyšší hora Gréboun dosahuje výšky 1944 m) Tademaitská plošina a Ennedi. Teploty jsou tu extrémní. Od prudkých denních veder přesahujících i 50 stupňů Celsia k velkému nočnímu chladu kolem nuly a v zimě je tu i mráz. Teplotní výkyvy jsou částečně způsobeny i neexistencí mraků, které nezastíní sluneční žár a ani v noci nezadrží teplo. Dlouhá suchá řečiště směřující z pohoří, takzvaná vádí, jsou památkou na to, že Sahara kdysi byla bohatá na vodu a pokrytá zelenou vegetací. Ještě před 6000 lety se tu rozkládala jezera, řeky, lesy i louky. Teprve po odeznění poslední doby ledové se tu vytvořila pustina. Dnes jsou jedinými pozůstatky života v Sahaře oázy a okolí Nilu. Oázy čerpají vodu z podzemních pramenů probublávajících na povrch. Některé z těchto podzemních zásob tvoří tzv. předvěká voda, která spadla před mnoha tisíci lety jako déšť a uvízla mezi neprostupnými vrstvami skal hluboko pod zemským povrchem. Jednou z velkých oáz je například Tafilelt v Maroku. Leží na jihovýchodě země a tvoří ji několik opevněných obchodujících vesnic uprostřed palmových hájů. V osmém až desátém století byl Tafilelt dokonce nezávislým královstvím se vzkvétajícím karavanním obchodem. V oázách a zúrodněném okolí Nilu žije dnes asi 14 ze 16 milionů obyvatel Sahary. Zbytek dva miliony tvoří kočovníci (převážně Tuaregové). Odvíváním jemného písku vznikají ploché štěrkové pouště. Na východě Sahary známé jako serir, na západě pod názvem reg, kamenitá poušť hammada a putující dunová pole erg.

STARÉ UMĚNÍ

Na pískovcové plošině Yuf Ahakitu existuje život. Svědčí o tom poletující ptáci, ještěrky i stopy větších živočichů, gepardů a gazely. Život tu existoval i dříve. Na jedné ze skal jsou na sobě navrstveny těžko identifikovatelné rytiny z různých období. Odhaduje se, že kresby hrochů a žiraf pocházejí z období mezi 18 000 a 4500 let př. n. l. Mezi obrázky lze rozlišit istáda dobytka a muže na koních spolu s nápisy v tafinagh neboli berberské abecedě, kterou dnes používají již jen Tuaregové. Také v pohoří Tassili n´Ajjer v alžírské čáti Sahary, o němž byla řeč, se na skalních stěnách našly kresby a barevné malby kultur pastevců dobytka, které pocházejí asi z 5. až 2. století př. n. l. Objevil je francouzský etnolog Hentri Lhot. Podobně v pohoří Ai ve středním Nigeru byly v jeskyních nalezeny skalní malby staré 3000 až 8000 let. Sahara je kraj zvláštní krásy. Není to plochá, nudná žlutavá pláň. Oživují ji podivuhodné útvary z písku a kamení a západ slunce zdůrazňuje barevný charakter dun a regu. A nejkrásnější je v noci, když nad pískem a kamením vyjdou miliony hvězd a krajina získává slavnostní ráz katedrály.

SVĚTOVÉ POUŠTĚ

Nejvíce pouští leží po obou stranách obratníků, kde je málo dešťových srážek. Podél obratníku Raka se v Africe rozkládá Sahara a Arabská poušť, v Indii a Pákistánu poušť Thar. Na obratníku Kozoroha leží poušť Sechura v Peru, Atacama v Chile, Kalahari v jižní Africe a pouště pokrývající celou třetinu Austrálie – Simpsonova, Stuartova, Velká Viktoriina, Gibsonova a Velká písečná. Druhá skupina pouští leží dále na sever a na jih od obratníků a nespadají do pásma tropického podnebí. Jsou to středoasijské pouště Karakum, Taklamakan a Gobi, severoamerická Mohavská poušť a Velká pánev. V Jižní Americe Patagonská poušť. Jen několik pouštních oblastí je zcela holých. Mohavská poušť, poušť Kalahari a Karakum mají dostatečné množství řídkého porostu, takže tam mohou žít zvířata i lidé. V Mohavské poušti například rostou kaktusy, suchomilné keře a yuca. Vrcholky hor jsou zalesněné. Poušť Kalahari je porostlá akáciemi a travou. Také Karakum je na jaře pokryta travou, která skýtá pastvu zvířatům.

GEO, Madrid

Mangrovy – nejužitečnější ekosystém světa

Co to jsou mangrovy? Mangrovy tvoří nejrůznorodější, nejsložitější a také nejužitečnější ekosystém na Zemi. Mangrovníkové lesy ponořené ve slané vodě slouží jako útočiště bezpočtu jedinečných živočichů. Bývaly doby, kdy mangrovy pokrývaly tři čtvrtiny mořského pobřeží v tropických a subtropických oblastech. Dnes jich zůstala sotva polovina a z nich ještě polovina je ohrožena. Tato přírodní bariéra je však i nadále jedním z nejproduktivnějších ekologických společenství na světě podobně jako tropické pralesy.

Magrovy jsou porosty stálezelených stromovitých bažinných rostlin, které se táhnou na velké vzdálenosti na plochých a bahnitých mořských pobřežích a při ústích řek. Druhově bohaté jsou zvláště v indomalajsijských, ale i v jihoamerických končinách. Při odlivu jsou vynořeny nad vodou, při přílivu bývají až po koruny zality vodou.
Hlavním obyvatelem tohoto bohatého ekosystému je mangrovník, španělsky mangle. V jazyce guaraní, kterým hovoří původní obyvatelstvo jihoamerických zemí, toto slovo znamená pokroucený strom. Charakterizuje to zřejmě spletité a pokroucené kořeny, kterými se některé druhy mangrovníků vyznačují.

MÍRNÉ KLIMA, KLIDNÉ MOŘE

Mangrovníkové lesy pokrývají 60 až 75 procent mořských pobřeží a asi 181 000 km2 světové pevniny. Vyskytují se zhruba ve stovce zemí. Biology a ekology odjakživa fascinuje nevídaná schopnost mangrovníků přizpůsobovat se slanému prostředí s nedostatkem kyslíku. Kořeny často rostou ve slaných bahnitých vodách. V některých oblastech se proto mangrovníkovým lesům říká slané lesy. Aby se těmto podivuhodným stromům v tak nepříznivém prostředí dařilo, potřebují mírné klima s teplotami kolem 20 °C, klidné moře a alespoň občas sladkou vodu z řek a dešťů. Takové podmínky panují v oblastech mezi 25. stupněm severní a 25. stupněm jižní šířky, zejména na tropickém a subtropickém pobřeží Afriky, Ameriky, jižní Asie, pacifických ostrovů, Karibiku a Austrálie.

SLOŽENÍ

Hustý porost tvořící tento biotop vypadá na první pohled chaoticky, ale ve skutečnosti se vyvíjí a roste podle určitého řádu. Jednotlivé rostliny vytvářejí pásma podle toho, jak jsou odolné vůči pravidelnému přílivu slané vody. Nejlépe snáší sůl mangrovník černý (Avicennia germinans), nejhůře bílý (Laguncularia racemosa), který proto roste pouze na vyvýšených místech. Kromě soli musí mangrovník čelit i bahnité půdě. V zásadě jsou mangrovníky na tento život dobře uzpůsobeny. Chůdovými kořeny jsou upevněny v podkladu a dýchacími kořeny si opatřují kyslík, na který je tu půda velmi chudá. Aby přežily ve slaném prostředí, vytvořily si mangrovníky zvláštní systém dýchání, kterým čelí nedostatku kyslíku, protože některé jejich části jsou trvale ponořeny pod vodou. Například v kořenech mangrovníku černého jsou dýchací trubice, tzv. pneumatofory, které vyčnívají nad vodu. Červený mangrovník dýchá pomocí tzv. čočinek neboli průduchů, které má v části kořenů nad vodou. Těmito otvory přijímá strom kyslík a rozvádí ho do kořenů pod vodou. Slanému prostředí jsou přizpůsobeny i listy. Mají zvláštní žlázy, které jsou schopny vylučovat nadměrnou sůl.
Závod o přizpůsobení vyhrává mangrovník červený (Rhizophora mangle), který dobře snáší slanou vodu a navíc mu nevadí nedostatek živin, bahnitá půda ani nedostatek kyslíku z půdy, protože horní část kůlovitých kořenů mu pomáhá v dýchání. Díky těmto tenkým, klenutým kořenům přežívá na samém okraji mangrovů. Zvláštním druhem mangrovníku je Pellicera rhizophorae, který se vyznačuje rozvětveným systémem silných kořenů, z nichž mnohé trčí do vzduchu.
Další trik mangovníků, jak přežít, souvisí s jejich rychlým a bezpečným rozmnožováním. Převislá semena klíčí už na stromě. Jakmile spadnou do vody, plavou na hladině a přežívají, dokud se nedostanou na vhodné místo.
Jeden mangrovníkový les může tvořit i přes 100 bažin a může v něm růst několik desítek vodních rostlin přizpůsobených k životu v tomto slaném ekosystému.

FAUNA

Lesní labyrinty netvoří pouze mangrovníky. Ve vzduchu, na zemi a ve vodě žije v mangrovech více než sedm desítek rostlinných a živočišných druhů. Společně s různými druhy půd a vod vytvářejí jedinečné prostředí s neuvěřitelnou biologickou různorodostí.
Savci, plazi, obojživelníci, ryby, korýši, ptáci a mnoho dalších živočichů nachází v těchto lesích bohatý zdroj potravy a útočiště. Mohou se tam v klidu množit a vychovávat potomky daleko od nebezpečí hrozícího na otevřeném moři nebo ve vnitrozemí. Pro žádný jiný biotop není příznačná taková různorodost mořských a suchozemských živočichů, ať už zde tráví celý život nebo jen určité období.
Některé druhy žijí v mangrovech trvale. Některé nikdy neopouštějí bahno, jiné se pohybují mezi kořeny a korunami stromů. Mangrovy ožívají také díky častým návštěvníkům. S přílivem připlouvají mořští živočichové, například motýlkovci nebo krabi, po zemi přicházejí savci, například mývali krabožraví, makakové či drobní hlodavci, a do korun stromů usedají papoušci, holubi, volavky, kormoráni, krahujci nebo třeba orlovci říční.
Obyvatelé mangrovů se o svůj životní prostor dělí po vrstvách. V nejvyšší vrstvě, v korunách stromů, žijí ptáci, kteří slétají do nižších vrstev pouze za odlivu, který obnažuje bohatý zdroj potravy.
Jejich sousedé, hmyz, se většinou ukrývají před sluncem a za potravou vyrážejí až v noci. Společně s ptáky obývají koruny stromů také ještěrky, hadi a opice. V nižších vrstvách se to hemží různými druhy savců. Mezi kořeny v místech, kam proniká mořská voda, se daří řasám a četným bezobratlým, především krabům, ale i některým vzácným živočichům, například drobné hermafroditní rybce z rodu halančíků Rivulus marmoratus. Nejbohatší život je pod vodou, v níž se společně s rybami, řasami a medúzami pohybuje bezpočet drobných organismů.

OHROŽENÍ

Mangrovy, kdysi označované za neužitečné pustiny, jsou dnes považovány za velmi cenný ekosystém. Přesto jsou ohroženy. Podle zprávy FAO z roku 2003 se celková plocha mangrovníkových lesů na celém světě a s ní i zelené plíce planety za posledních dvacet let zmenšily přibližně o 25 procent. Ničení magrovů má navíc vážný ekonomický a sociální dopad na obyvatelstvo, které je na nich závislé. Úbytek mangrovů rychle postupuje. Na vině je zabírání pobřežních oblastí pro výstavbu, rozvoj zemědělství, zvyšování těžby mangrovníkového dřeva a především budování dalších a dalších farem na chov garnátů. S rozšiřováním nádrží pro chov garnátů je spojeno kácení stromů, přehrazování přirozených přítoků sladké vody a znečišťování ekosystému chemickými látkami používanými při chovu.
Z ekologického i ekonomického hlediska jsou mangrovy velmi cenným ekosystémem. Důvodů, proč bychom je měli chránit, je řada. Tyto mnohotvárné lesy tvoří přirozenou hráz bouřím a hurikánům. Slouží jako chovná stanice pro mořské živočichy, kteří jsou základem světového rybolovu. Filtrováním látek škodlivých pro životní prostředí zabraňují mangrovy pronikání odpadu a sedimentů do jiných biotopů, mimo jiné do korálových útesů.
Mangrovníkové lesy jsou nepostradatelným článkem potravního řetězce. Jako příklad lze uvést list mangrovníku, který spadne do slané vody. Zakrátko se na něm uchytí bakterie, které ho postupně rozloží. Pak poslouží jako potrava garnátovi, a ten ho do životního prostředí vrátí v podobě výkalů a odumřelých buněk. Těmi se živí měkkýši a mořští červi. Někdy list odnesou proudy a v moři se pak stane potravou vyšších živočichů. Je docela dobře možné, že některá z potravin, kterou konzumujeme jako zdroj proteinů, v určité fázi své existence prošla právě mangrovníkovým lesem.

Obyvatelé mangrovů

  • Krokodýl australský (Crocodylus johnsoni).
  • Tropická žabka obývající panamské ostrovy San Blas de Cuna.
  • Pelikán hnědý (Pelecanus occidentalis), Venezuela.
  • Krab červený (Ucides occidentalis), Kostarika.
  • Bazilišek zelený (Basiliscus plumifrons), Kostarika.
  • MUY INTERESANTE, Madrid

    Compare cell phone plans and deals | Thanks to Best CD Rates, Conveyancing in London and Registry Software